Komu nebo čemu mají naše soudy sloužit?

To je otázka!! Soudy, jako jeden ze státních orgánů, mají přece zajišťovat zákonnost a spravedlnost. Mají tedy sloužit zákonnosti a spravedlnosti. To je odpověď na otázku – čemu mají sloužit – čl. 2, odst. 3 Ústavy. A komu mají sloužit? Každému, kdo si vzpomene, že je bude obtěžovat se svým problémem? Např. každému věřitelovi, který chce dostat svoje peníze zpět hned a bez ohledu na možnosti dlužníka? Podle mne mají sloužit všem občanům tohoto státu. I to je řečeno v čl. 2, odst. 3 Ústavy. Tedy např. jak věřitelům, tak i dlužníkům a chránit práva obou současně, protože neexistuje jen právo na úhradu dluhu. Existuje i právo na to, aby si každý mohl svoje potřeby zajišťovat vlastní prací, právo na dodržování zákona při výkonu státní moci (tedy všech ustanovení našeho právního řádu v jejich souvislostech a ne jen jednoho jediného, z právního řádu a jeho smyslu vytrženého ustanovení atd.)

Vezměme si takový, řekněme, běžný příklad.

Dodávka zboží a povinnost zaplatit za ni.

Jaká je praxe, když dlužník za zboží nezaplatí v dohodnutém termínu? To snad každý zná. Věřitel požádá dlužníka o uznání dluhu co do důvodu a výše. Po té, co uznání dluhu obdrží, zašle dlužníkovi výzvu k úhradě. Ve výzvě věřitel dlužníkovi buď stanoví termín úhrady, nebo ho upozorní na to, že podle zákona je povinen platit první den po obdržení výzvy, nebo dokonce neurčí nic. Při tom očekává, že jediná reakce dlužníka bude uhrazení dluhu okamžitě, nebo nejpozději ve věřitelem určené lhůtě. A pokud se tak nestane, pak následuje žaloba a to i v případě, že dlužník požádá o posečkání s úhradou a navrhne termín, který by vyhovoval jemu.

Je to správně, odpovídá to zákonu? 

Podle mne to správné není, protože to zákonu odporuje.

V roce 1993 se součástí našeho právního řádu a dokonce součástí našeho ústavního pořádku stala Listina základních práv a svobod.

Listina je tak konkrétním naplněním čl. 1 Ústavy, v němž se praví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Listina obsahuje řadu práv a svobod člověka.

Např. v čl. 14, odst. 1) je stanoveno cit.: „Svoboda pobytu a pohybu je zaručena.“ Konec cit. A i když je svoboda pobytu a pohybu v tomto ustanovení Listiny formulována jako právo absolutní, tedy právo, které není nijak omezeno (v textu zmiňovaného ustanovení není obsaženo žádné omezení uvedených práv), přesto si nikdo nedovolí bez splnění zákonem stanovených podmínek, např. vstoupit do cizího bytu jen s odkazem na právo svobody pobytu a pohybu.

Dále. Např. v čl. 17, odst. 1) je stanoveno cit.: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“ Konec citátu. A obdobně jako u předchozího práva. I když svoboda projevu a právo na informace jsou v tomto ustanovení opět formulovány jako práva absolutní, tedy bez jakéhokoliv omezení, přesto si nikdo bez splnění zákonem stanovených podmínek nedovolí otevřít cizí dopis, nebo poslouchat cizí telefonní hovor jenom s odkazem na právo na informace.

V čl. 36, odst. 1) je pak stanoveno cit.: „Každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ A v odst. 4 téhož čl. je stanoveno, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon.

V tomto případě již tedy není právo domáhat se svého práva u soudu formulováno jako právo absolutní, tedy jako právo, které není nijak omezeno (v textu zmíněného ustanovení je obsaženo omezení možnosti domáhat se svého práva u soudu o nutnosti dodržet podmínky a podrobnosti stanovené v zákoně). A přesto, na rozdíl od výše uvedených příkladů, se na soud obrací řada osob, a to aniž by splnily zákonem stanovené podmínky. Viz. výše uvedený příklad.

Tyto osoby si vykládají právo obrátit se na soud jako právo absolutní, tedy jako právo, které není nijak omezeno a to i přes to, že je v Listině výslovně uvedeno, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon.

Je tedy otázka, co je to zákon a co stanovuje?

Není snad sporu o tom, že pod termínem „zákon“ se v tomto případě rozumí právní řád jako celek, ve všech jeho ustanoveních a souvislostech.

A zákon v § 3 odst. 2) občanského zákoníku stanoví povinnost řešit spory především dohodou.

Toto ustanovení tedy ukládá všem účastníkům občansko právních a obchodních vztahů povinnost řešit spor dohodou dříve, než využijí jiné možnosti, v tomto případě konkrétně možnosti obrátit se na soud.

V § 3, druhé větě občanského soudního řádu se pak praví cit.: „Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno.“ Konec cit.

 Má-li být v tomto případě respektováno základní lidské právo  uvedené v čl. 36, odst. 1) Listiny, pak je nutné zkoumat, zda byly splněny podmínky uvedené ve zmíněných ustanoveních obč. zákoníku a občanského soudního řádu.

Jak byla splněna podmínka řešit spor dohodou?

Žalobce ve své žalobě konstatuje a soudu doloží, že žalovaný žádal o posečkání s úhradou dluhu a předloží i uznání dluhu.

Žalobce tak soudu předloží důkaz o tom, že žalovaný povinnost řešit spor dohodou respektoval a chtěl se na úhradě dohodnout.

Žalobce však nepředložil soudu důkaz o tom, že by se on sám o tento způsob řešení sporu snažil. Pouhá výzva byť by v ní věřitel určil termín úhrady dluhu není pokusem o smírné řešení. Nebere v úvahu možnosti dlužníka.

Žalobce tak fakticky dokázal, že on svoji povinnost řešit spor smírem nesplnil.

A jak je to s právem žalobce domáhat se ochrany práva, které bylo ohroženo? Žalobcovo právo by bylo ohroženo tehdy, kdyby žalovaný se žalobcem nekomunikoval, kdyby se při komunikaci prokazatelně vyhýbal snaze žalobce dohodnout se, kdyby prohlásil, že dluh nezaplatí nebo zaplatit nemůže.

Žalobce však předložil soudu jako důkaz uznání závazku, které mu zaslal žalovaný.

Žalobce tak soudu předložil důkaz o tom, že žalobcovo objektivní právo na uspokojení jeho pohledávky nejen, že ohroženo nebylo, ale zároveň i důkaz o tom, že žalovaný učinil krok potřebný k tomu, aby právo žalobce na uspokojení jeho pohledávky bylo posíleno.

Žalovaný pak soudu předložil důkazy o tom, že on se dohodnout chtěl.

Je tedy otázkou, proč se žalobce na soud obrátil? Žalobce se na soud obrátil proto, že byla ohrožena jeho představa o tom, kdy má být jeho právo uspokojeno.

Žalobce trvá na tom, že jeho objektivní právo na uspokojení pohledávky má být uspokojeno bez ohledu na práva a možnosti žalovaného a to v termínu, který autoritativně stanovil žalobce.

Žalobce tedy nepodal žalobu proto, že bylo chováním žalovaného ohroženo jeho objektivní právo na uspokojení pohledávky, ale proto, že žalovaný pouze nemohl vyhovět subjektivnímu a práva žalovaného nerespektujícímu požadavku žalobce na uspokojení pohledávky okamžitě.

Žalobce tak porušil ust. čl. 36, odst. 4, když nedodržel podmínku domáhat se u soudu práva, které je ohroženo.

Tím současně porušil i ust. čl. 36, odst. 1), protože se domáhá svého práva způsobem odporujícím způsobu, který je pro domáhání práva u soudu stanoven zákonem.

Žalobcovi tak nevzniklo právo přiznané mu ust. čl. 36, odst. 1) Listiny a ust. § 3 o. s. ř.

Žalobce tedy není způsobilý být účastníkem řízení o uspokojení žalované pohledávky.

Proto by žalovaný měl navrhnout, aby soud řízení zastavil pro neodstranitelnou překážku, kterou je nedostatek procesní způsobilosti (aktivní legitimace) žalobce.

Potud na úvod kratičký návrat k mému psaní.

A nyní něco osobního.

Uplynulo půl roku od doby, kdy jsem napsal poslední blog. Leccos se za tu dobu změnilo i nezměnilo a leccos vyšlo nově najevo.

Změnilo se toho mnoho.

Nezměnilo se však to, že stát a někteří lidé si ze mne a ostatních, mně podobných, dělají srandu a vůbec jim nevadí, že nás tím poškozují. Ne každý má však možnost se proti takovému jednání jiných bránit.

Částečně proto, že je vůbec nenapadne, že by něco v jednání státu a jiných lidí mohlo být špatně a částečně i proto, že si neví rady a pomoci od jiných se nedočkají a proto jen nadávají na nespravedlnost.

Já mám ve srovnání s ostatními jistou výhodu. Tou výhodou je poznání, že ne vše je takové, za jaké se to vydává. Poznání, že při použití správných myšlenkových postupů je možné odhalit podstatu skutečného lidského jednání a jeho cíle a tím ho pochopit a bránit se proti němu.

Nově, alespoň pro mne, vyšlo najevo, že po celou dobu, kdy jsem nepsal, navštěvovaly moje blogové stránky stabilně více jak 270 čtenářů měsíčně.

Je to hodně, nebo málo? Podle mne hodně, protože to o něčem svědčí.

Moje blogy nejsou chápány jako reakce na momentální dění. Jako něco, co je aktuální jen v době, kdy se o tom píše.

Možná jsem domýšlivý, ale výše uvedené číslo, podle mne, svědčí o tom, že moje blogy přinášejí čtenářům víc, než jen přehled o mých názorech na současné dění. Že jim přinášejí poučení a možná i pomoc, které jinde nenajdou. Že jim přinášejí naději, že by vše mohlo být poněkud jinak. Že by skutečně bylo možné, aby člověk byl tím nejdůležitějším, o co v lidské společnosti jde tak, jak je to stanoveno v čl. 1 Ústavy.

Je to dáno tím, že moje psaní je psaním o člověkovi, o jeho právech. A to je to, co je na něm přitažlivé, protože to dokazuje, že je možné i právo realizovat jinak, než jak se to děje dnes.

To mne přivedlo k závěru, že by bylo vhodné, abych se o tom,  jak jsem k závěrům obsaženým v mých blozích dospěl,  podělil s ostatními.

Řešení je zdánlivě jednoduché. Stačí vše sepsat do knihy a tu pak vydat.

Jednoduché je to v té části, v níž se mluví o napsání knihy. Ta je napsána již několik let.a původně vznikla jako moje disertační práce. Upravené znění je ve stadiu, kdy ji nakladatelství Beletris schválilo k vydání.

Složitost je v tom, že jde o knihu, která nepatří do okruhu témat, která Beletris běžně vydává. Důsledkem je nedůvěra nakladatelství v obchodní úspěšnost této knihy a tedy v možnost návratu vložených prostředků.

To znamená, že pokud budu chtít knihu skutečně vydat, musím na její vydání přispět. A v tom je problém.

Pokud sledujete moje blogy, neušlo vám, že v podstatě píši o sobě a svých zkušenostech se státem. A ty nejsou zrovna růžové.

Ba co víc. Stát se svojí činností již více jak 20 let snaží o to, abych příliš nezbohatl. Důsledkem jeho snažení je, že nemám dostatek finančních prostředků na to, abych mohl na vydání knihy přispět.

Kniha by měla mít rozměr 130 x 200, vazba by měla být V8 šitá – tuhá vazba, 384 stran s kulatým hřbetem. Při předpokládaném tisku 500 kusů by prodejní cena měla činit 366 Kč.

Abych ji však mohl nechat vytisknout, potřebuji nakladatelství zaplatit něco málo přes 60 tis. Kč. A to je problém. Kde je vzít?

Jediná možnost jak knihu v současnosti vydat, je požádat vás, čtenáře, abyste mi na její vydání přispěli. Nežádám ani tak o dobročinné dary, i když ani ty neodmítnu, jako spíše o to, abyste si knihu u mne předplatili.

Jaké jsou záruky?

Především. Můžete si v nakladatelství Beletris ([e-mail]) ověřit, že moji knihu, která má název „Člověk, právo a spravedlnost“, k tisku schválili.

Dále. Nejsem tak docela anonymní. Již několik let mne, díky mému psaní, znáte.

Takže. Pokud se rozhodnete nějakým způsobem (ať již předplacením, nebo poskytnutím daru na dobrou věc) přispět, zašlete peníze na účet č. 283024183/0800. A abych vám mohl knihu, po jejím vydání, zaslat, sdělte mi k zaslaným penězům i adresu, na kterou mám knihu zaslat a to spolu s oznámením, kolik a kdy jste zaslali včetně identifikace platby, kterou bude vámi vybraný variabilní symbol použitý při zaslání peněz. To vše mi sdělte na adresu: [e-mail] .

Pokud jde o obsah knihy.

Jak je uvedeno v názvu. Kniha je o člověkovi, právu a spravedlnosti. Není však pouhým povídáním o tom, co a jak by mělo být aby to bylo správně a netýká se jen právní oblasti.

Kniha je o člověkovi a o tom, co a proč je špatně a obsahuje nejen, pokud to mohu tvrdit, jiný pohled na člověka, jeho minulost a budoucnost než je dnes prezentováno, ale i soubor pravidel, které je vhodné v procesu lidského poznávání obecně a tedy i konkrétně v hodnocení jednání každého člověka dodržovat proto, abychom zjistili o co skutečně jde. Pravidla nejsou vyjmenována najednou, ale jsou uváděna postupně i s příklady, jak se do procesu lidského poznání promítají.

Jejich pomocí dospívám k řadě překvapivých a zcela nových závěrů ve vztahu k člověkovi, jeho místě na světě, základním motivům jeho jednání, které zajišťují jeho bytí jako živočišného druhu ale i k motivům, které ho vedou k prosazování jeho vlastních zájmů.

Právě ona pravidla jsou pak, spolu s odhalením skutečné podstaty člověka a základních motivů ovlivňujících jeho jednání, základem k tomu, co na těchto stránkách píšu.

Pro úplnost musím dodat, že i když jsem právník, který se však právničinou neživí, že kniha není určena jen právníkům. Má široké využití ve všech oborech lidského poznání. Mohou ji tedy využít i všichni ostatní lidé, protože pravidla v ní uvedená umožňují lépe se orientovat v běžném životě a některých dalších vědních oborech (historie, ekonomie ap.).

Takže. Pokud se vám moje psaní líbí a chcete zjistit, jak jsem se k závěrům v něm obsaženým dopracoval, nebo pokud jste dospěli k závěru, že by nebylo na škodu, kdybyste tajemství mého psaní znali a mohli ho tak využít pro svoji profesi nebo pro lepší orientaci v životě, nebo prostě jen proto, že chcete pomoci dobré věci, předplaťte si moji knihu a nebo zašlete příspěvek na její vydání.

O průběhu celé akce vás budu na těchto stránkách pravidelně informovat.

Je jen na vás, zda mi budete, či nebudete věřit, a proto je na vás, zda kniha v dohledné době vyjde.

Jediné, co mohu udělat, je ujistit vás, že v případě, že se nesejde dostatek prostředků na vydání knihy, vrátím peníze všem, u nichž budu mít potřebné informace.

Snad se nám společným úsilím podaří přispět k tomu, že se lidská společnost stane zase o trochu víc lidštější.

Děkuji vám za sebe i ostatní lidi.