Je pan Zeman naším presidentem?

aneb další rána pro demokracii u nás, velký políček všem, kteří za ni v minulosti bojovali a plivanec do tváře těm, kteří p. Zemana volili a nám všem jimž přísahal, že bude dodržovat zákony.  

            Nemluvím jen o těch, kteří za demokracii bojovali u nás v období mezi únorem 1948 a listopadem 1989. 

           Mluvím o těch, kteří od dob zániku rodové společnosti bojovali proti těm, kteří lidskou společnost ovládali a vnucovali ostatním svoje představy.

            Co má dávná minulost společného s dneškem? Celou řadu věcí. Mne jde o to, že původně vzniklá lidská společnost nebyla majetkově a mocensky rozdělena. Řízení života jedinců v rámci dané společnosti bylo dáno potřebou zachovat rod - tedy život, jako takový a v jeho rámci i život každého jedince.

            V této společnosti tak převažoval zájem většiny nad zájmem menšiny nebo jedinců. Řečeno moderní terminologií. Šlo o demokratickou společnost rovnoprávných lidí.

            Po té, co se lidstvo rozdělilo na bohaté, kteří uchopili moc a na chudé, kteří byli bez moci, začali bohatí a mocní prosazovat svoje menšinové zájmy o udržení majetku a moci nad zájmem většiny.

            V této společnosti tak převažoval zájem menšiny nad zájmem většiny. Řečeno moderní terminologií. Šlo o totalitní společnost nerovnoprávných lidí.

            Totalita a demokracie tak v mém chápání není jen o komunistickém a nekomunistickém režimu, ale o vládě menšiny a vládě většiny v celých lidských dějinách.

            V tomto blogu, stejně jako ve většině jiných v mém případě, jde o otázky práva.

            Proto musím poukázat na souvislost práva a poměrů ve společnosti. Takže. Pokud mluvím o totalitní spolčenosti, která vznikla (v této kulturně právní oblasti) spolu s nástupem římského otrokářského státu, pak také musím mluvit o tom, že si vytvořila svoje, totalitní právo. Právo, které mělo chránit zájem "právně nadřazené" menšiny na udržení majetku a moci.

            "Právně nadřazené" znamená, že menšina si přisvojila určitá práva a výsady v rámci dané společnosti, které nepřiznala "právně podřízené" většině.

            Takto vytvořené právo fungovalo na stejných principech od jeho vzniku v počátcích římské otrokářské společnosti až, alespoň u nás, do 31. 12. 1992, tedy zhruba 2,5 tis. let.

            Od 1. 1. 1993 začala platit naše současná Ústava. Do ní byly zařazeny dřívějšímu právu zcela neznámé právní instituty. Ve srovnání s dřívějším právem jde o  něco zcela jiného, protože vznikaly ve zcela jiné době, ve zcela jiných společenských podmínkách a mají sloužit zcela jinému účelu.

            Jde především o čl. 1, odst. 1. Ústavy, v němž se praví: : "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana."

V tomto ustanovení znamená:

Svrchovaný. Jedním ze znaků svrchovanosti je právo vydávat pro celé území státu obecně závazné normy určující chování jedinců v rámci kolektivu lidí našeho státu.

Proto každý, kdo svým jednáním porušuje státem vydané obecně závazné právní normy (zákony), ohrožuje tento demokratický princip, protože prosazuje chování se jedinců podle norem, které nevydal stát.

Demokratický.  Základním principem fungování každé demokracie je zásada, že názor nebo zájem většiny má přednost před názorem nebo zájmem jedince nebo menšiny.  V tomto případě jsou názory a zájmy většiny obsaženy v právních normách.

Proto každý, kdo svým jednáním porušuje státem vydané právní normy, ohrožuje tento demokratický princip, protože prosazuje názor nebo zájem jedince nebo menšiny.

Právní.  Právní stát znamená, že na jeho území platí takové právní normy, které prošly stanoveným schvalovacím procesem.

Proto každý, kdo svým jednáním porušuje státem vydané právní normy, ohrožuje tento demokratický princip, protože prosazuje právní normu, která neprošla stanoveným schvalovacím procesem.

Založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Prvním a nejdůležitější právem každého člověka je právo na rovnost práv.

Proto každý, kdo svým jednáním porušuje státem vydané právní normy, ohrožuje tento demokratický princip, protože dává najevo, že si přisvojil právo, které ostatní lidé nemají. Vyjadřuje tak neúctu nejen k tomuto základnímu lidskému právu.

                Shrnuto.  Pokud kdokoliv porušuje zákon, ohrožuje čtyři z pěti demokratických pilířů, na kterých stojí tato společnost

                Proč o tom mluvím, když tématem je otázka, zda pan Zeman je naším presidentem.?

                Protože pan Zeman se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že bude požadovat odstoupení určitých lidí z jejich vrcholných funkcí.

                Kdyby řekl, že si myslí, že uvedení lidé nejsou, podle něj, schopni svá místa zastávat, pak by to byla jenom realizace práva svobody projevu.

                Pokud ale řekl, že bude požadovat odstoupení, pak již nejde o svobodu projevu, ale o snahu rozhodovat o tom, kdo bude a kdo nebude zastávat vrcholné funkce v našem státu. A to je, s ohledem na letošní volby, velmi znepokojující. Protože, pokud by mu tento krok vyšel, nelze vyloučit, že by chtěl být po volbách tím, kdo bude rozhodovat o tom, kdo a jakou funkci bude ve vládě a jiných vrcholných správních orgánech zastávat.

                Pokud jsem správně zaregistroval, pak předseda vlády reagoval tak, že mluvil o koaliční dohodě, v níž jsou pravomoci přesně dané.

                A to je rovněž velmi znepokojující.

                Vrcholní politici si dohodou rozdělují svoje pravomoci!!!!!!!!! Není to dáno Ústavou?

                A teď zpět k právu a Ústavě.

                Pokud mne moje stařecká a sklerotická paměť neklame, pak při příležitosti oslav 20. výročí naší současné Ústavy prohlásil jeden velmi známý a uznávaný právník, že se naplnilo očekávání, které bylo se vznikem Ústavy spojeno.  Že bude existovat Ústava psaná a Ústava faktická. Jinak řečeno, že si budou vrcholní představitelé našeho státu do jisté míry dělat co budou chtít a jak budou chtít.

                To mne zarazilo, ale nepřikládal jsem tomu až tak velký význam. Jak se však za dalších necelých 10 let ukázalo, tendence dělat si co budu chtít ještě zesílily.  Viz. požadavek pana Zemana na odvolání určitých lidí z jejich funkcí.

                A to již nelze přehlédnout. Jen se ptám. Jak je možné, že něco takového naši špičkoví právníci trpí a neprotestují proti tomu? Jediná odpověď je,  že v myšlení našich právníků převládá (snad až posvátná) úcta k právu a právním principům vzniklým v otrokářském Římě. Vždyť ve své podstatě vydržely a fungují celých 2,5 tisíce let. Tak proč by neměly fungovat i dále? Že dnes již není základem společnosti nerovnoprávné postavení lidí, ale rovnoprávnost? Takový detail snad ani nezaregistrovali.

                A to je přímo tragédie. V minulosti bylo naprosto běžné, že existovali určití "privilegovaní" lidé, kteří si mohli dělat co chtěli a bylo jim to minimálně trpěno, ne-li přímo zákonem dovoleno.

                Jenže dnes je doba poněkud jiná.

                Zákony (které jsou vyjádřením vůle většiny)  platí pro každého a každý se jimi musí řídit.  Fakt, že je president  vybaven tzv. "imunitou ústavního činitele" nehraje roli. To je něco jiného.

                Pan Zeman však svým jednáním dává najevo, že pro něj zákony neplatí a to ani ty, které mu určují meze jeho jednání v pozici prezidenta tohoto státu. Tím rovněž dává najevo, že demokracie v naší společnosti je něco, co mu nevyhovuje.  Viz. výše - porušování zákona znamená narušení čtyř z pěti principů výstavby a fungování této společnosti.

                Co s tím? President je zvolen a ve své podstatě ze své funkce neodvolatelný. V současné době to dokazuje nedávno zablokovaná snaha podat na pana Zemana ústavní žalobu.

                Řešení je, podle mne, někde jinde.

                Podle čl. 55 Ústavy se  Prezident republiky ujímá úřadu složením slibu. Slib zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

         Není zde výslovně uvedeno, jakým způsobem a kdy má být slib složen. Z formulace ustanovení a zejména okolností případu však vyplývá, že slib musí být složen ústně a před tím, než se kandidát ujme svého úřadu.

            V čl. 60 se praví, že odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.

            Podle mne v této souvislosti existuje otázka. Pokud je nutné slib složit ústně a před tím, než se kandidát ujme úřadu, je nezbytně nutné, aby výhrady k jeho obsahu pronesl rovněž ústně a před tím, než se ujme úřadu?

            Pro složení slibu platí, že pokud by ho nesložil ústně a před tím, než se úřadu ujme, nemohl by se úřadu vůbec ujmout.

            Má-li však výhrady k jeho obsahu, není možné, aby je projevil kdykoliv po složení slibu - tedy kdykoliv v době, kdy úřad vykonává - a jakýmkoliv způsobem, kterým může člověk svoji vůli (v tomto případě výhrady k obsahu slibu) vyjádřit?

            Podle mne takový výklad danému ustanovení nijak neodporuje. Proč by vyjadřoval svoje výhrady k obsahu slibu otevřeně a před tím, než se ujme úřadu, když je může dávat najevo skrytě a kdykoliv po té, co se úřadu ujme?

            Pokud bychom trvali na tom, že výhrady musí být projeveny výslovně a před tím, než se kandidát ujme úřadu, pak bychom současně říkali, že kandidát z nás může udělat blbce a vysmát se Ústavě a celému demokratickému systému u nás tím, že svoje výhrady k obsahu slibu neprojeví v době, kdy slib skládá i když si bude myslet "To víte, že vám to vyslepičím hned teď, to bych přišel o úřad a tím i o možnost dělat si co budu chtít. Já až budu presidentem, si prostě budu dělat, co budu chtít a vy mi budete i s tou svojí demokracií zcela ukradeni."

            Podle čl. 62, písm. a) Ústavy, president jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.  To jsou "meze" dané presidentovi zákonem (Ústavou) ve vztahu k vládě.

            Jinak řečeno. Podle mne. Pokud president ve své činnosti porušuje zákony - v tomto případě mám na mysli hlavně Ústavu - tím, že vyžaduje odvolání určitých lidí z úřadu, pověřuje někoho sestavením vlády, podmiňuje jmenování vlády podpisem 101 poslanců Sněmovny, odmítá a to opakovaně jmenovat profesorem člověka, který splnil všechny zákonem stanovené požadavky pro získání tohoto titulu (jmenovat je povinen podle ust. § 73, odst. 1, zákona o vysokých školách), zve si na pohovor kandidáty, které má do určité funkce jmenovat atd. porušuje zákon. Porušování zákona pak jednoznačně dokazuje, že presidentovi je demokracie u nás zcela ukradená a že se jí může beztrestně vysmívat.

            Jen na okraj. Rozhodnutí obecného soudu o tom, že je p. Zeman povinen jmenovat daného člověka profesorem není rozhodnutím, které mohou obecné soudy vydat.  Důvodem je skutečnost, že obecné soudy konstatovaly, že president porušil zákon. Podle výše uvedeného. Porušení zákona presidentem je jednání směřující proti demokratickému řádu republiky. Pokud president jedná proti demokratickému řádu republiky, dopustí se velezrady (čl. 65, odst. 1. Ústavy). Takové rozhodnutí může vydat jen Ústavní soud.

            Jediné, co je v tuto chvíli potřeba vyřešit, je otázka zda je možné jednání p. Zemana obhájit tím, že se podobně chovají i jiní čelní představitelé v jiných státech. Nebo tím, že p. Zeman je také člověk a ten může činit vše, co není zákonem zakázáno (čl.  2, odst. 3 Listiny základních práva a svobod).

            Ani jeden z argumentů nepřichází v úvahu.

            Důvodem je skutečnost, že v čl. 2, odst. 3 Ústavy je řečeno, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

            President vykonává státní moc. Musí ji tedy vykonávat jen v případech, které stanoví zákon, jen v mezích, které stanoví zákon a jen způsoby, které stanoví zákon.

            Člověk, který vykonává jakoukoliv složku státní moci, ji musí vykonávat jen tak, jak mu to zákon dovolí nebo nařídí a jen tehdy, když mu to zákon dovolí nebo nařídí.

            Každý jiný výkon je v rozporu se zákonem a jako takový i porušením demokratických principů tohoto státu. V případě presidenta je navíc, podle mne, nutné hledět na výkon státní moci, který nevyhovuje daným podmínkám, jako na dodatečně a faktickým jednáním projevené výhrady k obsahu slibu.

            Ať p. Zeman dokáže, že si v době, kdy skládal slib, nemyslel, že zákony bude dodržovat jen tehdy, když se mu to bude hodit? To zvláště s ohledem na jeho chovaní v prvním funkčním období.

            A pokud si výše uvedené i jen myslil při skládání slibu, tak skládal slib  s výhradou, pak se, podle čl. 60 Ústavy, na něj hledí, jako by vůbec nebyl zvolen.

            Takže. Je p. Zeman naším presidentem nebo není?